Göttinger Predigten
Göttinger Predigten im Internet hg. von U. Nembach
Quasimodogeniti, 27.04.2014
Proè dùvìøovat Bohu?
Predigt zu Izajáš 40:25-31, verfasst von Martin Piêtak, Th.D
Epištola: Židùm 12, 1-3, Evangelium: Jan 20,19-29, Kázání: Iz 40,25-31
Každý z nás má své problémy, které nás trápí, unavují, èi dokonce oslabují (fyzicky, duševnì nebo i duchovnì): zdraví, finance, ztráta práce, nemožnost sehnat práci novou, problémy pøi výchovì dìtí, špatné vztahy v rodinì, a už našim pøièinìním, èi nikoli, samota a zármutek nad smrtí blízkého, èi také nevíra nejbližších (zejména dìtí). Ještì jiné trápí zodpovìdnost a povinnosti v zamìstnání èi ve škole, které jsou na nás nakládány, a kterým se nedokážeme vždycky bránit. A k tomu èasto pøistupuje špatné svìdomí, vzpomínky na naše osobní selhání, trapasy èi høíchy, snad i skryté, ale pøed Bohem zjevné. Co dìláme, když nás nìco z toho tíží a hnìte?
Bible øíká, že bychom mìli „složit svou nadìji v Hospodinu". Jistì, to pro nás není nic nového! To my dobøe víme. Jenže v praxi to èasto vypadá jinak a èlovìk má dojem, že se musí spolehnout na sebe.
Proè bychom vlastnì mìli spoléhat na Boha? A když už, tak JAK to máme udìlat/projevit? Náš text je takovým uvedením do duchovní (i duševní) prevence a terapie životem utahaného èlovìka. A k nim patøíme aspoò obèas všichni. Myslím, že nám zde Písmo pøedkládá nìco, co nenahradí žádný psycholog èi psychoanalytik èi kdokoli „psycho-". Proè tedy dùvìøovat Bohu?
- Protože je mocným Bohem.
Duchovní (èasto i duševní) prevence èi terapie zaèíná vždy pohledem na Boha: tøeba skrze to, co udìlal/dìlá ve stvoøení kolem nás. Víme pøece dobøe, jak blahodárný je relax v pøírodì. Ale zde nejde jen o to vyrazit do lesa. Jde o to v tom lese hledat také (a pøedevším) stopy Boží moci. To vše krásné a dokonalé, nesmírné ve svém rozsahu je dílem mocného Stvoøitele. To vše svìdèí o Jeho velikosti a moci. Rozhodneme-li se mu dùvìøovat, urèitì nás nezklame, protože jeho moc pøesahuje naše možnosti i pøedstavivost. Mùže stvoøit nìco zcela nového tam, kde jsme v koncích.
- Protože nás zná osobnì.
On svìt nejen stvoøil, ale také ví o všem, co se na nìm dìje a zná vše osobnì. V textu èteme, že „...v plném poètu vyvádí zástupy hvìzd a všechny volá jménem... nechybí mu ani jedna." (v. 26). Zkusme si pracovnì tento obraz uchopit doslova. Odhaduje se, že jen v naší galaxii (Mléèné dráze) je na 200-500 miliard hvìzd. Vìdci ale odhadují, že podobných galaxií je ve vesmíru asi 50 miliard, každá s miliardami hvìzd, takže odhad poètu se pohybuje v øádech trilionù (1x1021- 20x1022)... A to jsme ještì možná nedohlédli na konec vesmíru! Z tìch trilionù hvìzd máme v tzv. „katalogu jasných hvìzd" (èili tìch jasnìjších) najdeme popsáno asi 9110 hvìzd. Jen nìco kolem 200-300 hvìzd má své jméno. V souèasnosti se však k oznaèení hvìzd používají nikoli jména, nýbrž souøadnice (napø. NTTS 045251+3016). Že by nám už došla fantazie? Ale Bùh zná každou z tìch triliónù hvìzd osobnì. JMÉNEM! A nechybí mu ani jedna... Stejnì tak zná i miliardy lidí na této zemi. JMÉNEM! Tedy i tebe - a tvé problémy. Proto obvykle øíkáme, že náš Bùh je OSOBNÍ - není to jen nìjaká myšlenka èi síla. A každý z nás je mu cenný a dùležitý. Hospodinu není skryto nic, co prožíváme. Bùh nezapomíná a není pøíliš unaven na to, aby se vìnoval každému z nás. Ten, kterému bychom mìli dùvìøovat je tedy kompetentní - zná naši problematiku jako nikdo jiný (vèetnì nás samých).
- Protože nám vychází vstøíc.
Bùh však není pouze mocný Bùh, který o nás ví - tak jako leckteré státní úøady: jsou také tak nìjak „mocné", vìdí o nás, ale s pomocí to není vždy tak žhavé. Je to Bùh, který èlovìku vychází vstøíc, aby mu pomohl, aby ho zachránil. Bùh je Bohem prvního kroku: je to on, kdo dìlá první krok smìrem k èlovìku. Protože ho miluje. (To se, pøi vší úctì, o státních úøadech øíct asi moc nedá). To vyznává celý Starý zákon, ale nejzøetelnìji to vidíme v ukøižovaném a vzkøíšeném Ježíši Kristu.
Jedna ruská køesanská píseò to krásnì vyjadøuje takto: „hledal jsem tì, mùj Bože, ale Tys mne našel".
- Protože nás sám skrze životní trní nese.
Bùh je Bùh, který ty, kdo mu dùvìøují, sám skrze životní trní NESE. To je krásné symbolické vyjádøení boží péèe a božího posilnìní pro náš život. (I když i to doslovné nesení by se jistì hodilo tøeba jednomu z našich spolubratøí, který bydlí v 15 poschodí. Už nìjaký èas jim v paneláku nejezdí výtah ...) Pán Bùh nám nabízí svou pomoc, chce nás posilòovat a zvedat z prachu, do kterého neustále padáme. Bible øíká, že i ti, kdo jsou na vrcholu svých sil (tj. mladí) se døíve nebo pozdìji unaví a padají. Spoléhat se na vlastní síly, nebo na síly druhých mùže být ošidné. Spoléhat se na Boha znamená najít pokoj i tam, kde zuøí bouøe. Jen je tøeba nechat Boha, aby nás nesl.
Øíká se, že orli cítí bouøku dávno pøedtím, než pøijde. Proto vyletí vysoko a èekají na pøíchod vìtrù. Když bouøe udeøí, orel jen nastaví svá køídla a nechá se unášet stále výš a výš, až nad bouøkové mraky. A zatímco dole zuøí bouøe, orel krouží vysoko nad ní. Orel pøed bouøkou neutíká. Nechá se vznést vìtry, které bouøi doprovázejí.
Když dùvìøujeme Bohu, on nás zbavuje ochromujícího stresu a ochablosti. Vynáší nás nad naše problémy, abychom z ptaèí perspektivy pohlédli na náš život a našli nové cesty. Je dobré uèit se dùvìøovat Bohu v každé životní situaci a pøenechávat mu veškerou svou starost. Nìkdo øekl, že starat se (místo dùvìøovat Bohu) je nìco jako slintání: u malých dìtí je to normální, u dospìlých nikoliv. Stejnì tak je i dùvìra v Boha souèástí procesu dospívání naší víry. A tedy naše dùvìra a víra roste s každou zkušeností Boží moci, Božího osobního pøístupu, Boží vstøícnosti i Božího nesení.